Odpuštění, od-pustit ale když čeština nezabírá…?

Když ztratíte miminko a zažijete smrt ve svém těle, je to zážitek, který se těžko vysvětluje slovy. Může to člověka rozebrat na kousky a chvíli to trvá… ❤️‍🩹

Slyšet „máte rakovinu prsu“ v 45 letech je další zážitek, který se těžko vysvětluje slovy. Může to člověka rozebrat na kousky a chvíli to trvá… ❤️‍🩹

V takových chvílích se spouští spousta různých emocí, vzpomínek, „programů“, o kterých jste ani nevěděli. A ve všem tom zmatku pak přijde halda otázek. Taková „klasika“… 🧐

„Proč se mi to děje?“

„Proč já?“

„Je to trest?“

„Co se do p*dele děje?“

atd…

No, na některé jsem odpověď dostala, na některé ne. A asi je nedostanu nikdy. Co se ale také objevilo na této cestě je téma odpuštění. Rodičům, protože některá traumata a vzorce si nesete z dětství, Bohu, protože proč vám sakra dal jednu šanci na těhotenství a mateřství a pak rakovinu, která to ale všechno poslala do kytek… 🌺💮🌻 Každému člověku, který máte pocit, že vám nějak ublížil. Ano, bylo to bolestínské období, ale bylo to tak v pořádku. Vynést své „odpadky“ bylo třeba protože si člověk pak vlastně uvědomí, že ale do zhruba poloviny situací se dostal sám…

Svým nastavením. Svými myšlenkami, chováním, uvažováním o sobě… A teď abychom se lépe pochopili – umím říkat ne? Dělám práci, která mě naplňuje? Žiju na místě, které mi dělá dobře? Mám kolem sebe lidi, na které se můžu spolehnout? Jen příklady toho, co myslím… Takže nakonec je třeba odpustit tomu jedinému člověku na světě, který si to nakonec zaslouží nejvíc a také to obrovsky pomůže obecně – sám sobě 🫂🥰 To je nejtěžší část od-pouštění.

Mě konkrétně moc pomohla jedna věta od mého psychologa, kterému jsem se svěřovala v průběhu posledních skoro tří let. Když jsem se ho ptala: „Tak jak to sakra mám udělat???“ Odpověděl: „Just let it be part of your life…“ („Nech to být součástí svého života“).

Pro mě téma odpuštění neslo jeden velký háček až skoro hák! 🪝 Hodně v tom figurovalo slovo „musíš„. Musíš odpustit, abys… Proč já bych měla něco, když to jsem já, kdo by potřeboval slyšet omluvu?! Zkrátka to bylo pro mě spíše výbušné téma než jakkoli úlevné. Ale porovnejte sami:

Musíš odpustit jinak Ti pořád bude blbě…

NEBO

Nech, co se stalo, být součástí svého života…

Jedno přikazuje (alespoň na mě to tak vždy působilo), druhé dává možnost se rozhodnout jak se všemi emocemi naložit. Z „musu“ se najednou stala možnost rozhodnout se svobodně, co udělám. O své zkušenosti jsem natočila krátké video a doufám, že
i někomu dalšímu přinese úlevu a odbourá pocit, že odpouštění je nutnost a dřina, která zvýhodňuje jen „nepřítele“. K videu přímo tudy >>> Odpuštění

Přeji vám krásný den a hodně síly na případné změny 🫂

S láskou Tereza 🫶