Život vzhůru nohama a zase zpátky…

Ráda bych psala o úžasnosti masáží a tejpování a Cloggingu. Jenže mi posledních pár měsíců běží hlavou a taky srdcem něco jiného…. ❤️ Něco, co je v tuto chvíli to nejdůležitější v mém (a vlastně i společném životě s manželem). Nedá se na to přestat myslet, nedá se to umlčet, nedá se nedoufat, nedá se si někdy nezoufat… A když se tomu tématu budu vyhýbat, stejně mě to dožene 🙈

Jak to tak bývá… 🙂

Tři roky trvalo než se podařilo otěhotnět, víc o tom píšu v jednom z článků více. Co tomu předcházelo a jaká k tomu byla cesta. 

Člověk míní, život (nebo Pán Bůh mění) a malému byl diagnostikován Downův syndrom. Jedna ze zkušeností, kterou by si každá máma ráda odpustila. A nejen máma. Jakýkoli táta, který se na mrňouska těší.

Long story short – chlapeček ve čtvrtém měsíci přestal mít srdeční činnost. Zjistilo se to na dalším ultrazvuku. Z nemocnice už mě nepustili. Druhý den jsem šla na vyvolávaný porod.  Od té doby jsme udělali všechno, co šlo, abychom, co se stalo, integrovali. Chlapečka jsme pojmenovali Tadeášek 👶♥️

Rozloučili jsme se s ním na našem oblíbeném místě, šli k našim skvělým párovým terapeutům (pracují v daném centru ve dvojicích) a já se snažím pokračovat v práci, akupunktuře, psychologických sezeních a mám dojem, že se celkem daří 👌🙏 Snažíme se oba se vzájemně podporovat a bez mého muže by to bylo ještě těžší… ❤️

Ale – smutek a zklamání a taky vztek občas vyplavou na povrch. A je to v pořádku. Mám to tak. Nezlobím se hned, kdybych „měla“ nebo by se „to čekalo.“ Vždycky mě to přepadne ze zálohy. Ani jsem nebyla hluboce smutná.  Tyhle silné emoce přichází většinou až se zpožděním. Nevím teď, zda by pomohlo, kdybych sdílela, co mi pomáhá. Nicméně tohle, že to píšu, pomáhá. Bála jsem se to sdílet, ale stalo se. Je to náš syn. Jsme rodiče bez ohledu na to, zda naše dítě žije, či ne 👨‍👩‍👦

A já prožila čtyři nejkrásnější měsíce svého života a za to jsem nesmírně vděčná. Tadeášku – děkuju! 🙏❤️ Milujeme Tě 🙏❤️